Netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii)

Autoři:

Michal Andreas, Tomáš Bartonička, Eva Cepáková, Vladimír Hanzal, Radek Lučan, Zdeněk Řehák

1. Informace o ochraně druhu

- Směrnice o stanovištích: přílohy II a IV

- červený seznam ČR: taxon, o němž jsou nedostatečné údaje – data deficient (DD)

- celosvětový červený seznam IUCN: zranitelný - vulnerable (VU)

- stupeň ochrany na národní úrovni: silně ohrožený druh (vyhláška č. 395/1992 Sb.)

- mezinárodní ochrana: Bernská úmluva (příloha II), Bonnská úmluva (příloha II), dohoda EUROBATS (příloha I)

2. Přehled evropsky významných lokalit, kde je druh předmětem ochrany

s vyznačením míst hlavního výskytu (tzv. „druhových lokalit“)

Kód EVL	Název EVL	Název „druhové lokality“
CZ0513261	Vápenice - Basa	Vápenice - Basa	letní výskyt
CZ0514041	Suchý vrch - Naděje	Suchý vrch	letní výskyt
CZ0624070	Hodonínská doubrava	Hodonínská doubrava	letní výskyt
CZ0624096	Podyjí	Okolí Ledových slují	letní výskyt
CZ0624100	Milovický les	Milovický les	letní výskyt
CZ0624104	Děvín	Děvín - Soutěska	letní výskyt
CZ0624130	Moravský kras	Okolí Kateřinské jeskyně	letní výskyt
CZ0714080	Špraněk	NPR Špraněk V Habří	letní výskyt letní výskyt

3. Rozšíření a početnost

Areál druhu. Západní a střední Evropa a Malá Asie až po Kavkaz (Mitchell-Jones et al. 1999).

Rozšíření v Evropě. Od Pyrenejského poloostrova na východ po Ukrajinu a Moldávii. Na severu po jižní Anglii a jižní Švédsko (Mitchell-Jones et al. 1999).

Rozšíření a početnost v České republice. S rozvojem použití nettingu v chiropterologické praxi u nás se ukazuje, že netopýr velkouchý není tak vzácným živočichem, za jakého byl pokládán ještě např. v sedmdesátých letech. Vyskytuje se ostrůvkovitě ve vhodných biotopech prakticky po celém území ČR. Nejhojnější je přirozeně v oblastech s největším podílem listnatého lesa (podhůří Šumavy a Jeseníků, NP Podyjí) s mírným vlhkým klimatem. Chybí ve vysokých polohách, smrkových monokulturách a odlesněných oblastech.

Během zimních sčítání byl netopýr velkouchý zaznamenán na 36 lokalitách..

Letní výskyt je podchycen ještě méně než zimní, neboť netopýr velkouchý vytváří malé kolonie v dutinách stromů a různých štěrbinách. Tyto kolonie jsou prakticky nenalezitelné, jsou velmi malé a krátkodobé. Z analýzy dat získaných při nettingu však vyplývá, že v oblastech, kde byl prováděn intenzivnější průzkum a nachází se zde dostatečně velký a převážně listnatý les se starými stromy, lze tento druh s vysokou pravděpodobností zastihnout.

4. Ekologie

Úkrytová strategie: Netopýr velkouchý je typickým obyvatelem středoevropského vlhkého listnatého, popř. smíšeného lesa. Dále se s ním můžeme setkat v parcích a zahradách. Letní kolonie jsou malé (do 20 jedinců), skládají se z navzájem příbuzných samic. Jako úkryty v letním období tento druh vyhledává stromové dutiny, štěrbinové úkryty za kůrou a na půdách budov, popř. ve skalních výklencích. Při přeletech se objevuje v jeskyních a štolách, které někdy využívá i jako zimoviště. Na sledovaných zimovištích ve větších štolách, jeskyních a sklepeních je ale nalézán zřídka a předpokládá se, že převážná část populace zimuje jiným způsobem (nejspíše ve stromových dutinách či skalních štěrbinách).

Potravní stanoviště: Loví v lesích, podél lesních okrajů, potravu často sbírá z vegetace a ze země.

Potrava: Hlavní potravou jsou motýli a dvoukřídlý hmyz, jakož i nelétavé skupiny členovců (pavouci, sekáči).

Chování: Patří spíše k sedentárním druhům (nejdelší zaznamenaný přesun je 35 km).

5. Intenzivní monitoring (populační monitoring)

· sčítání na zimovištích (viz Příloha 1)

· odchyt do sítí (netting) (viz Příloha 4)

6. Extenzivní monitoring (mapování)

Vzhledem k obtížné detekovatelnosti druhu není extenzivní monitoring plánován. Přibližný obraz o rozšíření tohoto druhu v ČR je tvořen doposud evidovanými údaji a bude doplněn daty z intenzivního monitoringu.

7. Literatura

Hanák V., Anděra, M., 2006: Atlas rozšíření savců v České republice – Předběžná verze V. Letouni (Chiroptera) – část 2. Netopýrovití (Vespertilionidae – rod Myotis). Národní muzeum, Praha.187 pp.

Mitchell–Jones A.J., Amori G., Bogdanowicz W., Kryštufek B., Reijnders P.J.H., Spitzenberger F., Stubbe M., Thissen J.B.M., Vohralík V. & Zima J., 1999: The Atlas of European Mammals. Academic Press, London. 484 pp.